Tak jako v minulých letech i letos dochází k totožné situaci při aplikaci podnikové kolektivní smlouvy konkrétně článku 34 bod 3 b) přílohy č.2 týkající se odměňování zaměstnanců pracovišť s vyšší pracovní zátěží. V některých OŘ jsou dohodnuty zvýšené VO již od 1.2. příslušného kalendářního roku a ve vyšších procentuálních hodnotách než je tomu v jiných OŘ, kde ředitelé nechtějí přiznat vyšší VO dříve než od druhého čtvrtletí. Konkrétně zmiňuji OŘ Praha, kde jako výpravčí působím a o kterém mám logicky největší přehled. V OŘ Praha se odehrává největší objem provozní práce. Je to dáno množstvím vlaků přepravujících cestující (okolo 320 tisíc denně) do metropole ať už za prací nebo za jiným účelem. Dobře o tom pojednává např. tento článek Dojížďka za prací a do škol v hl. m. Praze
Chybné rozdělení finančních prostředků mezi OŘ neumožňuje spravedlivé odměňování
Zároveň se v tomto OŘ nachází největší množství pracovišť s vyšší pracovní zátěží. Když budu hovořit o řízení provozu, nachází se zde stanice: Praha hl.n. (1040 vlaků za 24 hod), Praha-Vršovice (820 vlaků za hod), Nymburk hl.n. s mimo jiné silnou nákladní dopravou a Praha-Smíchov s aktuálně velkým množstvím místní práce (obraty souprav). Samostatnou kapitolou jsou PPV Praha-Libeň a Kolín kde se na jednu stranu říká, že tato dvě PPV jsou s extrémní pracovní zátěží, ale přitom jsou zařazena do tarifního stupně 10. Otázkou zůstává proč tato PPV nejsou zařazena do tarifního stupně 11, když mají extrémní pracovní zátěž? Zvláštností OŘ Praha je tedy velké množství pracovišť s vyšší pracovní zátěží, než je tomu v jiných OŘ. Logicky by to mělo znamenat vyšší příděl do objemu výkonové odměny pro OŘ Praha než pro ostatní OŘ kde je množství takových pracovišť nižší. Bohužel není tomu tak. Ve výsledku v rámci OŘ Praha není možné z důvodu nedostatku objemu finančních prostředků na VO odměňovat pracoviště s vyšší pracovní zátěží ani srovnatelným procentem VO jaký je aplikován v jiných OŘ. V rámci jedné firmy jsou tedy zaměstnanci pracovišť s vyšší pracovní zátěží v OŘ Praha diskriminováni, neboť jsou odměňováni v rámci jedné firmy hůře a přitom odvádějí srovnatelný nebo dokonce vyšší objem práce než jejich kolegové v jiných OŘ.
SŽDC nedodržuje rovné zacházení se všemi zaměstnanci, porušuje tím právo EHS?
Zásada rovného zacházení se všemi zaměstnanci vychází ze Smlouvy o Evropském hospodářském společenství a je klíčovým principem v právu Evropského společenství. Jde o legislativu, která je společná všem členským státům a má přednost před vnitrostátním právem. V oblasti pracovního práva je zásadě rovného zacházení se všemi zaměstnanci přikládán maximální význam, neboť pracovní právo upravuje závislou práci, která, je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance a zásadním způsobem ovlivňuje vztahy na pracovišti. Zásada rovného zacházení zaměstnavatelů se všemi zaměstnanci, která spočívá v tom, že zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a příležitosti dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání je dnes obsažena v ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce.
